Rozloučení s Věnou Hrdličkovou leden 2016
20. ledna 2016 od nás odešla Věna Hrdličková, významná sinoložka a japanoložka, ale pro mě hlavně folkloristka, vodačka a obdivuhodný člověk.
Naše seznámení bylo šťastnou náhodou a proběhlo v autobuse č. 118. Nejprve jsem si sice paní Hrdličkové všimnul už na zastávce, ale potřeboval jsem ještě trochu času, abych se ujistil, že ta drobná dáma v kabátci se vzorem japonských chryzantém je opravdu onou známou japanoložkou, kterou jsem několik dnů či týdnů předtím sledoval v archivním televizním rozhovoru. Osmělil jsem se až po několika zastávkách a paní Hrdličkovou jsem oslovil. Reagovala velmi vlídně a otevřeně – to jsem ještě nevěděl, že taková opravdu je – a povídali jsme si, dokud jsme nevystoupili – oba na stejném místě. Zjistil jsem, že bydlíme velmi blízko u sebe, a paní Hrdličková mi hned nabídnula, ať přijdu brzy na návštěvu. Od té doby jsem za ní chodil několikrát ročně – po úzkých dřevěných schodech kolem masky horského ducha tengu nahoru do orientální komnaty obestoupené knihami a s několika kovovými konvicemi na zemi, jakoby připravenými na zavěšení nad ohniště „irori“.
Paní Hrdličková byla velmi příjemný společník – přestože by mohla dlouze vyprávět o svých bohatých znalostech a zkušenostech, ráda naslouchala ostatním a zajímala se o ně. Říkala, že být zvídavý a pídit se po informacích je potřeba celý život. Sama to vrchovatě dodržovala – málokdo mi tak pohotově odpovídal na e-maily.
Zájmy a aktivity paní Hrdličkové byly nespočetné a rád bych si o nich přečetl – asi spíše knihu než článek. Japonské a čínské zahrady, bonsaje, vypravěčské umění, titulky k japonským filmům a vůbec filmy, symbolika rostlin, čínská poezie, klasický šerm, vodáctví, cestování, ale třeba i maličkosti, např. to, že paní Věna sbírala „haši mono“, keramické podložky pod jídelní hůlky, často ve tvarech ryb.
Z toho všeho mě zvlášť zajímaly výzkumy profesionálních vypravěčů, které paní Hrdličková podnikla v Číně a poté i v Japonsku. U nás jsou populární převyprávění japonských pohádek, která paní Hrdličková vydala v několika knihách i v řadě článků (Démonova flétna, Příběhy o soudci Ookovi, ze střední Asie je Kouzelná tykev), ale také v zahraničí si cení jejích publikací, v tomto případě však odborných článků.
Imponovalo mi, že manželé Hrdličkovi byli nadšení vodáci a vyráželi na vodu ve skládací zavřené kanoi, do jejíhož „podpalubí“ dávali svého pejska. Vodácká vášeň stejně jako zájem o Čínu a Japonsko se pak přenesly i na jejich potomky.
Loďka, do které paní Věna po 91 letech života nasedla, ji nyní unáší na druhý břeh, do Pavilonu odpočívajícího v mracích. Vlastně ne, neunáší – paní Hrdličková jistě sedí na zadákovi a zkušeně odlamuje pádlem.
text: Jan Luffer
foto: Hana Třísková